Šarplaninský pastevecký pes: charakteristika, původ a nároky na chov

Šarplaninský pastevecký pes, známý také jako šarplaninec či jugoslávský pastevecký pes, je majestátní a impozantní plemeno s bohatou historií a jedinečnou povahou. Je to velký, odolný a sebevědomý pastevecký pes, který po staletí chránil stáda ovcí před vlky, medvědy a rysy a zároveň střežil obyvatele horských vesnic.

Šarplaninec je typický ochránce stád, který je silně teritoriální. V dnešním využití je především strážným a ochranným psem, často se uplatňuje také při ostraze různorodých objektů, v armádě, u policie a ve služebním poměru. Přestože působí mohutně a budí respekt, při hlídání bývá rozvážný a neútočí bezdůvodně.

Původ a historické využití

Šarplaninec má původ v oblasti Šar planiny, která se nachází na pomezí Kosova a Makedonie. Toto pohoří patří k nejvyšším horským oblastem mezi Makedonií a Černou Horou, na severní hranici s Kosovem.

Jeho původ sahá až dva tisíce let zpět, kdy asijští pastevci ovcí přivedli do těchto drsných podmínek psy, kteří sloužili k ochraně stád před dravou zvěří, jako jsou vlci a medvědi. Říká se, že historie šarplanince sahá do doby před dvěma tisíciletími. Tehdy přišli na Balkán pastevci z Asie a usídlili se na planině Šar planina.

O jaké psy se ale tehdy přesněji jednalo, zatím není možné prokázat. Původ plemene zůstává nejasný. Je pravděpodobné, že přišlo do Evropy z Asie v průběhu dávných velkých migrací. Zda na počátku vývinu šarplanince stála tibetská doga, nejsou výzkumy zatím schopny zjistit.

Za jisté se považuje především to, že šarplaninec byl po dlouhou dobu izolován od okolního světa. Pastevci nepotřebovali hezkého psa, ale praktického pomocníka, který by silou i odvahou předčil vlka i medvěda. Zůstali tedy ti nejlepší a nejsilnější jedinci, zatímco ostatní byli utraceni.

Po šarplaninci se požadovala samostatnost při rozhodování, protože často hlídal stáda i bez pastevce. Tehdy pastevci příliš nehleděli na vzhled, ale uzavřeností chovu se postupně utvářelo exteriérově jednotné plemeno. Majitelé se zaměřovali na použitelnost plemene a vyžadovali od psa pomoc a využitelnost.

I dnes je možné spatřit pastevce převážně albánského původu na planině Šar v doprovodu jeho věrných šarplaninců. Při hlídání stáda má pes snahu pomáhat právě narozeným mláďatům. Většina šarplaninců ve své domovině samostatně odejde hledat ztracené jehně a přivede je zpátky ke stádu.

Legendy o vzniku plemene

Za asi největší srbskou legendu se považuje vyprávění, podle kterého lovci kdysi našli osamělá vlčata. Ta, která pila jako psi, nechali naživu a následně je křížili s domácími psy, až vznikl šarplaninec.

Proč je právě tato legenda tak propagovaná, těžko říci. Je obtížné si představit, že by potomci vlků chránili stádo ovcí před jinými vlky. Možná tím chtěli pastevci vyzdvihnout šedou barvu srsti, přírodnost plemene a jeho samostatnost při uvažování.

I když milovníci šarplanince uvádějí jeho historii v délce několika tisíciletí, zmínky o šarplaninci jako takovém přicházejí až z konce 19. století. Tyto zmínky popisují psa pozoruhodně bdělého a inteligentního.

Oficiální uznání a vývoj názvu

Plemeno bylo oficiálně představeno veřejnosti 8. až 9. září 1926 na výstavě psů v Lublani. Tehdy bylo zařazeno do jedné třídy společně s krašským ovčákem a dalšími pasteveckými psy podobného typu.

Vytvoření prvního standardu nebylo jednoduché, protože šlo o přírodní plemeno, které nebylo jednotné v exteriéru, ale především v povaze. Ve své domovině existoval šarplaninec v nejrůznějších velikostech, zbarveních i délkách srsti.

Dne 2. 6. 1939 došlo k uznání plemene, přičemž standard uznával dva typy: krašského a šarplaninského psa dnešní podoby. V roce 1939 bylo plemeno uznáno pod názvem ilyrský ovčák a bylo posuzováno společně s krašským ovčákem.

V začátcích bylo plemeno označováno různými zkomoleninami odvozenými od názvu Illyria, neboť tak se Šar planina nazývala dříve. Slovinci používali pojmenování „ilýrijský ovčák“ a pod tímto názvem byl pes také v roce 1939 zapsán u FCI.

Označení „istrijský ovčák“ rovněž patřilo šarplaninci, protože jej tak nazýval a popsal známý německý kynolog Strebel. Toto pojmenování vybral proto, že tyto psy viděl na poloostrově Istrie.

V roce 1957 došlo k rozdělení šarplaninského a krašského ovčáka a zároveň ke změně názvu na šarplaninský pastevecký pes. Od tohoto období se název „šarplaninec“ odvozuje od místa původu.

V roce 1968 byl přepracován standard tak, aby respektoval původní typ psa z planiny Šar. Na vytvoření přesnějšího popisu plemenného standardu se nejvíce podílel dr. S. Pavlovič, který je považován za nestora tohoto plemene. Byl veterinářem se zaměřením na pastevectví a zároveň kynologem.

Šarplaninský pastevecký pes má za sebou tolik různých pojmenování, že laik se v nich nemusí snadno orientovat. Kromě označení šarplaninský pastevecký pes se používají také názvy jugoslávský pastevecký pes a šarplaninský ovčák.

Šarplaninec jako národní poklad Jugoslávie

Toto plemeno bylo v Jugoslávii považováno za národní poklad a po poměrně dlouhou dobu se nesmělo vyvážet mimo hranice tehdejší Jugoslávie. Šarplaninec byl využíván jugoslávskou armádou a byl nedostupný pro civilisty.

Kdysi byl vývoz šarplanince z bývalé Jugoslávie přísně zakázán. Pravděpodobně i proto, že byl za války využíván jako dobrý hlídač a pro armádu byl prodej šarplanince nemyslitelný. Pastevci své psy prodávali jen velmi neradi, a pokud už některého z dobrých psů někomu dali, šlo často o mimořádně dobrý skutek nebo o odměnu nejlepšímu příteli za záchranu života.

Šarplanince měla armáda snahu využívat jako služební plemeno. Problém však nastával při změně psovodů, což bylo za války běžné. Šarplaninec si na nové pány zvyká dlouho a některé nové psovody nepřijal nikdy.

Časem proto bylo upuštěno od chovu tohoto psa jako univerzálního služebního plemene, ale dál se používal jako ryze hlídací pes. Takovou práci zastal znamenitě a byl v ní nenahraditelný.

Armáda vedla chov šarplaninců velmi poctivě a pečlivě. Štěňata z tohoto chovu se však nemohla dostat k běžnému majiteli či chovateli. Jedinou možnou cestou, jak získat štěně „z armádou prověřených psů“, bylo nakrýt „civilní“ fenu „armádním psem“.

Armádní a vězeňské chovy

Za nejúspěšnější chovatelské a výcvikové stanice šarplaninců na území bývalé Jugoslávie patřilo Vojenské ústřední výcvikové centrum psovodů v Niši a jedna z největších věznic ve Sremské Mitrovici.

Ve věznicích pracoval šarplaninec ve skupině dalších psů. Každý večer byla smečka šarplaninců puštěna do uliček a na prostranství obklopující budovu věznice, aby zde samostatně hlídala. Ráno je vězeňská služba odváděla odpočinout si do kotců mimo věznici.

Z takto hlídaného objektu neměl prakticky nikdo šanci uniknout. V armádní chovatelské stanici v Niši se věnovali chovu „železošedé barvy“, aby se shodovala s barvou uniforem.

Po zrušení zákazu vývozu koncem 70. let minulého století se šarplaninec rozšířil především do Francie, Řecka, Německa, Maďarska, USA, Finska a Itálie. Když se obyvatelé bývalé Jugoslávie stěhovali za prací do světa, někteří si s sebou vzali i svého psa. Tím se „národní stříbro“ dostalo do povědomí a šarplaninec se začal chovat téměř na celém světě, i když spíše v malé míře.

Kromě místa původu je dnes nejpočetnější asi ve Francii a v Německu. Oblíbený je také ve Finsku, Itálii, Řecku a Maďarsku. V jiných zemích je málopočetným plemenem nebo se nevyskytuje vůbec.

Vzhled a tělesná stavba

Šarplaninec patří mezi velká psí plemena s hustou, hrubší srstí. Je to mohutný pes vyrovnaných proporcí, s mohutnou kostrou a výrazně nadprůměrnou velikostí. Hustá, dlouhá a poněkud hrubá srst zdůrazňuje dojem zavalitosti.

Má statnou konstituci, vyrovnanou a dobrou povahu, je spolehlivý, ochranitelský, ale nikoliv nevrlý či kousavý, neúplatný a oddaný svému pánovi.

Psi s výškou pod 56 cm a feny pod 54 cm nejsou způsobilí do chovu. Délka těla je o něco větší než kohoutková výška.

Hlava, oči, uši a chrup

Hlava je souměrná a odpovídá poměrově zbytku těla. Její celková délka je zhruba 25 cm, což odpovídá zhruba 40 % kohoutkové výšky. Lebeční partie hlavy je poněkud delší než tlama, poměr je 57 : 43 %.

Lebka má lehce konvexní horní linii a nosní hřbet je rovný. Linie obou profilů jsou konvergentní. Lebeční partie je široká s dobře vyznačenou čelní rýhou. Při pohledu z profilu i shora má být lebka lehce konvexní a mírně zaoblená. Nadočnicové oblouky jsou jen lehce vyznačené a týlní hrbolek není viditelný.

Stop je slabě vyjádřený. Tlama je kratší než lebeční partie, široká a hluboká u kořene a lehce se zužuje směrem k nosní houbě. Nosní hřbet je rovný a široký. Spodní čelist při pohledu z profilu začíná obloukem a pokračuje rovnou linií divergující od profilu nosního hřbetu.

Nosní houba je široká a černá. Pysky jsou středně silné a přiléhající; horní pysk jen mírně překrývá spodní. Koutky pysků jsou čisté, bez byť jen náznaku převislosti. Chrup má být úplný a skus nůžkový.

Mandlově tvarované oči nejsou velké ani hluboko uložené. Jejich barva je tmavě nebo světle hnědá. Pohled je klidný, ale pronikavý a beze strachu. Oči jsou zakryté tmavými víčky.

Svěšené uši mají tvar písmene V a přiléhají k hlavě. Jsou nasazeny na linii probíhající od špičky nosu vnitřním koutkem oka nebo lehce pod ním.

Krk, trup a končetiny

Krk je široký, hluboký a svalnatý, středně dlouhý a pokrytý hustou, hrubou srstí. Kvůli délce a hustotě srsti vypadá kratší, než ve skutečnosti je. Hladce přechází v hlavu i v plece a má být nesen lehce na linii hřbetu. Kůže je přiléhající a bez laloků.

Horní linie trupu je vodorovná nebo mírně spadající směrem k zádi. U psů chovaných v horách je možné povolit záď položenou lehce výše než kohoutek, ale nejde o žádoucí znak.

Kohoutek je středně vyvinutý a široký. Hřbet je rovný, široký a ne příliš dlouhý. Trup je středně dlouhý a dobře osvalený.

Hrudník je hluboký a dosahuje k loktům. Je středně dlouhý, s lehce klenutými žebry. Předhrudí je široké a osvalené. Břicho je vtažené a osvalené, spodní linie jemně stoupá směrem zpředu dozadu.

Hrudní končetiny jsou rovné a proporčně přiměřené k trupu. Lokty jsou zhruba v 55 % kohoutkové výšky. Plece jsou poměrně dlouhé a široké, ploché a spadající. Předloktí je rovné, dlouhé, s mohutnou kostrou a dobře vyvinutým osvalením.

Pevné a silné končetiny jsou ozdobené výraznými praporci. Nadprstí jsou široká a silná, lehce šikmá. Tlapky jsou pevné a oválné, s dobře klenutými uzavřenými prsty. Drápky jsou silné a černé.

Pánevní končetiny při pohledu zezadu stojí stejnoměrně a poněkud šířeji než hrudní končetiny. Při pohledu ze strany vykazují rovnoměrnou stavbu a poměrně dobré úhlení. Stehno je dobře osvalené, zaoblené a šikmo umístěné. Koleno je silné a široké. Bérec je šikmo postavený a silný, s dlouhými svaly a velmi huňatým praporcem. Hlezno je široké a vykazuje poměrně otevřený úhel kolem 130°.

Ocas a pohyb

Ocas je silný u kořene, postupně se zužuje, je dlouhý a šavlovitý. Dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu a je pokrytý dlouhou a hustou srstí. Na spodní straně má praporec.

Krok je dlouhý a pružný. Nejobvyklejším pohybem je klus s vysokým pohybem a středním předkrokem.

Srst a zbarvení

Šarplaninec má hustou a delší srst. Hlava, uši a přední strany končetin jsou pokryty kratší srstí. Na zbytku těla je srst dlouhá, téměř plochá a poněkud hrubá. Kolem krku, na zádi, na zadní straně končetin a na ocase vytváří výrazný objem.

Pod krycí srstí se nachází krátká, hustá a bohatá podsada s jemnou texturou. Díky husté srsti pes snadno zvládá různé klimatické podmínky. Překvapivě dobře snáší horko, zatímco zima pro něj nepředstavuje žádný problém.

Šarplaninec patří mezi čistotné psy, protože jeho srst je do značné míry samočisticí. Přestože je delší a velmi hustá, není péče o ni tak náročná jako u některých jiných dlouhosrstých plemen. Potřebuje především pravidelné vyčesávání, zejména v období línání.

Šarplaninec je jednobarevný pes. Přijatelné jsou všechny barvy od bílé po tmavě hnědou, která působí téměř černě. Mezi povolené zbarvení patří jednobarevné odstíny od bílé po téměř černou.

Upřednostňované odstíny jsou zelenavě šedá, kovově šedá, tmavě šedá a tmavé nebo světlé vlkošedé zbarvení. Tečkování a bílé znaky nejsou povoleny. Pigmentovaní psi mohou mít drobné bílé znaky na hrudníku a prstech, tyto znaky jsou však nežádoucí.

Horní část hlavy, krk a tělo mají tmavší odstín, který se zeslabuje až k špinavě bílé nebo žlutošedé na okrajových částech těla. Přechod musí být velmi pozvolný a nesmí působit dojmem skvrnitosti ani vytvářet skutečně skvrnitou srst.

Tradiční barevné typy

Profesor Pavlovič od počátku prosazoval určité rozdělení do typů:

• murdž - ocelově šedá barva, kterou tehdy mělo asi 20 % jedinců;
• sari - rezavé zbarvení, které bylo poměrně vzácné a postupem času se pravděpodobně vytratilo;
• merdžan - v překladu z turečtiny znamená „perla“ a označuje bílé zbarvení, které mělo asi 30 % jedinců;
• karabaš - v překladu z turečtiny znamená „černá hlava“ a označuje jedince v krémové barvě s černou maskou, kterých bylo odhadem 30-35 %;
• akbaš - turecky „bělohlavý“, tedy pes bez černé masky.

Objevovala se také další pojmenování typů, která se v chovu dál neprosadila. Jednalo se například o baljuse, tedy strakaté zbarvení, a tigara či ruda, což označovalo krátkosrsté varianty různého zbarvení.

Zajímavostí je, že v bývalé Jugoslávii se zbarvení typu „vlkošedá“ říkalo v překladu „zelená“.

Povaha a chování

Šarplaninec je pes s velkým sebevědomím a odvahou, ale zároveň velmi odolný a ostražitý. Jeho primárním úkolem bylo chránit stádo, a proto si zachoval silné ochranitelské instinkty.

Je sebevědomým, klidným, mírným a samostatně jednajícím psem. Má silný teritoriální a hlídací instinkt. Cizí lidi odhání a ve svém teritoriu netoleruje žádné cizí psy.

Na vetřelce včas upozorňuje štěkáním. Pokud si myslí, že na protivníka stačí štěkat, zůstane jen u štěkání. Jestliže vyhodnotí situaci jako značně nebezpečnou, nehnutě vyčkává na vhodnou dobu razantního zákroku. Do té doby může vypadat, jako by se ho nastalá situace netýkala.

Je to pes, který má hlídání v krvi a je na něj spolehnutí. Umí cizím dát jasně najevo, že je třeba se ho bát, ale svou rodinu má velice rád. K rodinným příslušníkům bývá vstřícný a ohleduplný.

Pes jednoho pána

Šarplaninec je zpravidla pes jednoho pána. Svému člověku je velmi oddaný a loajální. Fixuje se především na jednu osobu, kterou uznává a respektuje.

Jde o psa jedné osoby, kterému je velmi oddaný a loajální. Ostatní členy rodiny bere jako ostatní členy smečky. Nepracuje z podřízenosti, ale z oddanosti svému pánovi.

Je ochotný spolupracovat, ale majitel si jej musí umět získat. Má rád toho, kdo si ho zaslouží. Bez důvěry to nejde, a pokud si k někomu vytvoří averzi, za celý svůj život to nezmění.

Není psem, který by dělal vše, co vidí v očích svého pána. Chce být partnerem a nechce se zcela ve všem podřizovat. Je velmi vnímavý a nesnese křivdu.

Vztah k cizím lidem, zvířatům a dětem

Vůči cizím lidem bývá ostražitý a nedůvěřivý. Pokud je dobře socializovaný a cvičený, zvykne si do značné míry na cizí zvířata i lidi.

Nejde však o bezvýhradnou přátelskost. Spíše toleruje návštěvu, kterou majitel pustí na svůj pozemek, a zvládne minout zvířata i lidi na ulici.

Pokud kdokoliv bez dovolení majitele vnikne na jeho pozemek, šarplaninec neváhá zakročit, a to velmi důrazně. Je zvyklý se sám rozhodovat a pokud mu někdo bez povolení vnikne na pozemek, nemá problém zasáhnout i bez přítomnosti pána.

K dětem je hodný a až neuvěřitelně mazlivý, i přes svou značnou velikost. Zároveň však rozhodně není medvídkem na mazlení pro každého kolemjdoucího. Je věrným a neúplatným přítelem rodiny.

Samostatné rozhodování a obranné chování

Šarplaninec umí pracovat samostatně a je zvyklý se sám rozhodovat. Pokud je to třeba, zakročí i bez přítomnosti pána.

Je také velice inteligentní. Tím však není myšleno, že se rychle a rád učí, protože jako žák je výrazně pomalejší než například ovčácká plemena. Jeho inteligence spočívá především ve schopnosti samostatně řešit úkoly a správně vyhodnocovat situace.

Většina šarplaninců má poměrně vysoké sebevědomí. Jakmile se mu něco nezdá, něco slyší nebo vidí, vše jde ihned zkontrolovat, i kdyby měl být celou noc a celý den na nohou. Jeho reakce může být rychlá a nečekaná.

V boji s medvědem musel hledat na zvířeti slabá místa, být v útoku nepředvídatelný a záludný. Často zaútočil a stáhl se, aby znovu zaútočil z jiného úhlu a v pravou chvíli. Medvěd je příliš velký a silný na to, aby stačil jeden nekompromisní zákus, protože by psa mohl jednou ranou tlapy zabít.

Toto chování, tedy přemýšlivá obrana, šarplaninci zůstalo dodnes. Proto není vhodný ke klasickému výcviku cvičákové obrany. Nejedná impulzivně a často si chce počkat na pravou chvíli nebo nejprve vyhodnotit slabinu protivníka, než bezhlavě zaútočí. To může někdy působit jako zaváhání.

Chování mimo teritorium

V cizím revíru se šarplaninec chová neutrálně, bývá vnímavější a aktivnější při setmění než za denního světla.

Mimo své území je většinou nevšímavý a klidný, přesto zůstává připravený zasáhnout v případě opravdového ohrožení. Je klidný a velice pohotový, když je třeba.

Dobře pracuje také ve smečce. U šarplanince platí, že práce a hlídání v týmu, tedy se dvěma nebo více šarplaninci, bývá efektivnější a razantnější.

Socializace, výchova a výcvik

Šarplaninský pastevecký pes není vhodný pro začátečníky. Je doporučován pro člověka se zkušenostmi s tímto typem psa, protože začátečník patrně s tímto plemenem nebude mít šanci uspět.

Už v období štěněte je třeba přistoupit k jeho socializaci a k vtiskování prvků cizího prostředí. Ve štěněčím věku je nutná socializace, laskavost, důslednost a také oboustranné porozumění.

Majitel musí zajistit pevné a konzistentní vedení. Je vhodné mít alespoň základní zkušenosti s výchovou a výcvikem velkého, sebevědomého a loveckého psa. Přirozená autorita je nezbytná.

Výchova musí být důsledná, spravedlivá a bez fyzických trestů, protože šarplaninec je velmi vnímavý a nesnese křivdu. Tělesné tresty jsou u štěněte nepřípustné. Tvrdé nebo autoritativní metody mohou u šarplanince vyvolat negativní reakce.

Šarplaninec neodpouští a nezapomíná výchovné chyby. Proto je nutné být důsledný, ale zároveň spravedlivý. Rozhodně není možné, aby s ním cvičil jiný člověk než jeho pán. Uznává jen jednoho pána.

Jak šarplaninec pracuje při výcviku

Je poměrně tvrdohlavý, což pramení z jeho samostatnosti. Nehodí se na závody a zkoušky, i kdyby byl dobře vycvičený a vedený, protože nemá vždy náladu plnit povely „jen tak“, aniž by znal důvod.

Není to pes vhodný k všestrannému výcviku, i když je možné ho naučit mnoho cviků poslušnosti, stopovat nebo kousat do rukávu. Nemá sportovní ambice a není vhodnou volbou pro klasické kynologické disciplíny.

Výcvik musí být krátký, důsledný a pestrý. Pes se učí pomalu, ale dlouho si pamatuje, co se naučí. Nepotřebuje každodenní procvičování cviků a velmi rád se učí formou hry.

Není vhodné učit ho obranu, kterou má zakódovanou už od nepaměti, protože při výcviku obrany je větší předpoklad, že se pokazí. Nemá rád výcvik zákusu na rukáv.

Šarplaninský pastevecký pes se nepodřizuje každému člověku. Podřizuje se pouze osobě, kterou uznává, a spolupracuje především tehdy, když mezi ním a jeho pánem existuje důvěra a respekt.

Životní podmínky a potřeba prostoru

Šarplaninec miluje pobyt ve volné přírodě, vyžaduje dostatečný životní prostor a úlohu ochránce. Je vhodnou volbou pro život v horách, na venkově nebo alespoň na okraji města.

Je to pes vhodný především na kraj města nebo na venkov. Není vhodnou volbou do centra města. Téměř jakékoliv centrum většího města mu bude stísněné a bude tam trpět.

Do menšího městského bytu se příliš nehodí. Za prvé by se tam dobře nevešel a za druhé by mu tam velmi rychle bylo teplo. Nehodí se ani do běžného bytového prostředí.

Je to opravdu velký pes a potřebuje dostatek prostoru. Ani zahrada sama o sobě nestačí. Tento pes potřebuje pohyb, pohyb a zase pohyb, ale také mentální stimulaci a smysluplnou úlohu.

Už při pohledu na tohoto majestátního, chundelatého psa patrně napadne, že jde o ideální volbu plemene k celoročnímu pobytu venku. Díky husté srsti velmi snadno zvládne pobyt v různých klimatických podmínkách.

Hustý kožich a velikost ho přímo předurčují k celoročnímu chovu venku. To však neznamená, že má být izolován od rodiny. Vyžaduje kontakt s rodinou a potřebuje být součástí života svého pána.

Pastevecká práce a hlídání

Plemeno bylo vyšlechtěno jako pastevecké a jeho hlavním úkolem bylo ochránit stádo před dravou zvěří. Stádo a pastevce hlídá bez výcviku, sám od sebe, stejně jako zahradu, dům a majetek svého pána.

V dnešní době však šarplaninec u stáda pracuje jen v ojedinělých případech. V zemi svého původu je dodnes využíván především jako hlídací a služební pes.

Jeho silný teritoriální instinkt z něj činí výborného hlídače. Na pozemek, který hlídá, nepronikne ani myš. Pokud o vás majitel neví, určitě nevstupujte na pozemek, který tento chundelatý obr hlídá.

Díky výborným hlídacím schopnostem je šarplaninec často využíván k ostraze různorodých objektů. Hlídá nejen běžné domácnosti, ale uplatňuje se také ve služebním poměru u policie, v armádě, při ostraze vojenských zařízení a věznic.

V osmdesátých letech 20. století měli farmáři v Americe velké problémy se šelmami, zejména s přemnoženými kojoty, kteří likvidovali jejich stáda. Když hledali plemeno, které by tento problém vyřešilo, údajně se jim nejvíce osvědčil právě šarplaninec.

Péče o srst

Šarplaninský pastevecký pes nepatří mezi plemena s nejvyššími nároky na údržbu srsti. Jeho srst je sice dlouhá a velmi hustá, ale do značné míry samočisticí.

Pravidelné vyčesávání je důležité hlavně v období línání. Péče je obecně méně náročná než u jiných dlouhosrstých plemen. Hustá srst však vyžaduje kontrolu, aby se v ní netvořily chuchvalce a aby zůstala v dobrém stavu.

Srst současně chrání psa před nepříznivými klimatickými podmínkami. Plemeno je zvyklé na horské podmínky, dobře snáší horko a zima pro něj nepředstavuje zásadní problém.

Zdraví a výživa

Šarplaninský pes je obecně velmi odolný a zdravý a ve zvýšené míře netrpí dědičnými chorobami. Vzhledem k jeho velikosti a rychlému růstu se však může častěji vyskytovat dysplazie kyčelního kloubu nebo loketní dysplazie.

Stejně jako jiná velká plemena má sklon k žaludeční torzi. Vyskytnout se mohou také některé srdeční choroby nebo šedý zákal.

Velká plemena jsou náročná na správnou výživu. Především v období růstu je nutné dbát na to, aby se psovi dostalo ve správném poměru všech potřebných živin.

Pro zdravý vývin kloubů a kostí potřebují štěňata velmi kvalitní krmivo. Doporučuje se vysoce kvalitní, nízkokalorické krmivo určené pro velká plemena, které svým složením zajistí správný vývin štěňat a zabrání jejich příliš rychlému růstu.

Krmnou dávku je vhodné rozdělit do více denních jídel. Je důležité, aby psi nebyli zbytečně překrmováni a nedocházelo u nich k obezitě, která by měla za následek nadměrné zatěžování kloubů.

Vývoj chovu a chovatelské linie

V období válek, kdy se o chov v zemi původu prakticky nikdo nestaral, docházelo často k ilegálnímu přikřižování jinými plemeny. To u některých linií změnilo povahu a ztratila se lehkost.

Chov čistých šarplaninců byl přitom na poměrně vysoké úrovni. Protože se chovatelé v různých státech nemohli dohodnout, zda nemá mít moderní typ jinou kohoutkovou výšku, v některých chovatelských stanicích docházelo k nelegálnímu křížení s kavkazským pasteveckým psem nebo dokonce s mastifem.

Mluví se také o pokusech s přikřížením novofundlandského psa, německého ovčáka nebo dokonce vlka. Naštěstí existuje mnoho fotografií původních psů, takže je možné se jich držet a nepravé šarplanince z chovu postupně odstranit.

První klub chovatelů tohoto plemene vznikl až v roce 1977 v bývalé Jugoslávii. Kromě chovatelsky utužovaných jedinců, pečlivě vedených a vystavovaných, existuje také skupina takzvaných přírodních šarplaninců, známá pod označením třída „izvornich“.

Tato třída je vyhlašována na speciálních výstavách a vzbuzuje pozornost především u kynologické veřejnosti. Nalezneme zde jedince, kteří jsou houževnatí, ale také nevyzpytatelní, žijící v horách a „postaru“.

Nejlepší z těchto jedinců jsou využíváni k chovu, což zaručuje přilití nové krve a oživení chovu správnou cestou k původnímu exteriéru a povaze šarplanince.

Chov v České republice

Za první výraznou chovnou linii na území České republiky je považováno spojení importovaných jedinců, psa Dika a feny jménem Akrea, kteří se oba narodili v roce 1975. Chovatelem byl Jiří Poledníček z chovatelské stanice „z Cerhovických drah“.

První výrazná chovná linie vznikla v roce 1980. Klub pro příznivce, majitele a chovatele šarplaninského pasteveckého psa vznikl až v lednu 1987.

Pro koho je šarplaninec vhodný

Šarplaninský pastevecký pes je vhodný především pro zkušeného chovatele, který rozumí velkým, sebevědomým a samostatným psům. Majitel musí mít přirozenou autoritu, být důsledný, spravedlivý a ochotný respektovat povahu psa, který nechce slepě poslouchat každý povel.

Ideálním prostředím jsou hory, venkov, farma nebo okraj města s dostatkem prostoru. Pes potřebuje pohyb v otevřené krajině, každodenní aktivitu, mentální stimulaci a úlohu ochránce.

Šarplaninec není vhodný pro začátečníky, do malého městského bytu, do centra města ani pro člověka, který očekává snadno ovladatelného psa pro sportovní výcvik.

Pokud je správně socializovaný, důsledně a laskavě vedený a má dostatek prostoru i kontaktu s rodinou, může být věrným, neúplatným a spolehlivým ochráncem svého pána, rodiny i majetku.

tags: #jugoslavsky #pastevecky #pes